Na dva dny feťákem

Každý z nás to zná, občas v životě chcete zkusit něco nového či si připomenout něco, co jste již dříve zažili. Já jsem si poslední víkend velmi zpestřil.

Strávil jsem jej totiž dost zajímavým způsobem – pod vlivem jedné z nejtvrdších drog, které na trhu seženete. Byla to jízda.

Asi si říkáte, že jsem úplně zešílel, když vám zde chci popisovat moje zkušenosti s drogami. Jenže si troufám říci, že ani vy nejste žádní andílci, každý z nás to zkusil. Tu sypkou, bílou látku, která je ve světě nejkonzumovanější drogou vůbec. Samozřejmě, že se bavíme „pouze“ o cukru!

Cukr je opravdu velmi návyková látka a má obrovský podíl na tom, jakým směrem přeměna lidských těl směřuje. Muži mají prsa, boky jako skříň, ochablé svalstvo. Nadváha je velkým problémem posledních let a lidí s tímto omezením přibývá. Stále děsivější čísla se objevují také u statistik dětí s nadváhou či dokonce trpících obezitou. Právě u dětí je závislost na bílém prášku znatelná nejvíce. V podstatě od narození cukr konzumují v daleko větších dávkách, než by bylo zdrávo. Nejrůznější náhrady opravdové stravy obsahuji velmi často mnohonásobně více cukru a také chemie, než je schopné tělo zvládnout.

Jenže to vše vzniká u nás, u dospělých jedinců, kteří rozhodují o tom, co bude celá rodina jíst. Vymanit se ze spárů cukru nění jednoduché, sám jsem se o tom přesvědčil v minulých dnech. Pokud za konzumací látky neuděláte tlustou čáru a nevyškrtněte ji ze svého jídelníčku, tak vás bude neustále dráždit a svádět.

Třeba u mě vyvolává potřebu jíst jej v nadměrném množství, potřebu vyhledávat potraviny s jeho největší koncentrací, potřebu „dát si ještě kousek“, potřebu odkládat zdravou stravu až na další den. To je to, co mi (a také pár miliardám lidí po celém světe), cukr způsobuje. Já jsem svůj boj s cukrem vyhrál již před několika lety a jeho konzumaci se vystavuji jen velmi zřídka a navíc vědomě. Pokud jste však démonem zcela pohlceni, tak si ani dost možná neuvědomujete, v jaké pasti jste a co to způsobuje s vaším tělem i mozkem.

Možná ani netušítě, že nemusíte mít chutě a hlad každé tři hodiny a že svačiny jsou naprosto zbytečnou součástí našich jídelníčku a je to jen pouhá záplata na přemíru cukru, jež se v našich jídelníčcích objevuje a vyvolává umělé pocity a potřeby. Možná ani netušíte, že spousta z těch potravin, jež obecně považujeme za zdravé, vůbec zdravé nejsou. Necháváme se strhávat davem a ovládat reklamou. Věříme tomu, čemu je snažší věřit a co nám zapadá do naší skládačky, jež po nás nevyžaduje absolutně žádný výstup z komfortní zóny. Proč nevěřit tomu, že ty sušenky, které nás dle sloganu zasytí na celé dopoledne, jsou zdravé? Jsou přeci tak chutné (sladké), mají skvělou polevu (také moc zdravou) a navíc stojí jen deset korun. Jsou tak zdravé, že je musíme doporučit všem našim přátelům a koupit je dětem.

Já jsem za tuto sobotu a neděli snědl více cukru a junk foodu, než za posledního čtvrt nebo půl roku dohromady. A co jsem z toho měl? Vůbec nic. Tedy vlastně ano. Toto plnivo ve mě vyvolalo mnoho emocí. Těch emocí, které v jídle vyhledáváme. Těch emocí, které jsou ve výsledku tak moc prázdné. Chvíle vzrušení, radosti a možná i plané naděje. Už chápete, proč se mnozí „léčí“ v těžkých chvílích kýblem zmrzliny ši tabulí čokolády? A za hodinu znovu. A zítra zase.

Za víkend jsem snědl oběd z fast foodu, vypil asi litr limonády, pochutnal si na pár oplatkách, namazal tatarák na topinku, ochutnal maminčin koláč (klobouk dolů), dal si chleba s marmeládou. Pro někoho zcela standardní režim. Pro mě cukrové hody, kdy jsem si připadal jako utržený ze řetězu. Po žádném z těch jídel jsem nebyl spokojen a odcházel od stolu s pocitem, že by se do mě ještě něco vešlo. Uvědomění si této touhy, mě úplně šokovalo a zároveň utvrdilo v tom, jak je průmyslově zpracovaná strava prázdná.

Sníte obří burger, vypijete limonádu, nahážete do sebe hranolky, přidáte zákusek a po tom všem chce vaše tělo ještě víc. Pokud spořádám takové množství opravdového jídla, tak si mé tělo neřekne o jídlo minimálně dalších 8 a více hodin. V případě mého junk menu jsem už po dvou hodinách šmejdil v lednici a hledal záplatu. Tedy svačinku. Jíst se má přeci pravidelně, říkali to v reklamě 🙂

Kromě toho, že jsem byl psychicky naprosto vykolejený a neustále jen myslel na to, co bych si zobnul, tak jsem cítil velké fyzické zatížení. Cítil jsem se opravdu plný a těžký (i když objemově jsem toho nesnědl více než obyvkle). Navíc jsem se oba dny neustále drbal – svědilo mě ve vlasech, na zádech a bocích. To se mi stává jen, když jím podobné potraviny. Měl jsem daleko větší potřebu si jídlo „vylepšit“. Tmavou kávu jsem chtěl sladší, toužil jsem po větší vrstvě marmelády a když mi došla limonáda, tak jsem si říkal, jaká je to škoda. Prostě jako feťák. Byly to pocity, které jsem zažil naposledy, když jsem absolvoval podobné hody. Když jím podle svých návyků, tak se mi nic podobného nestává, cítím se skvěle, vyrovnaný a hlavě daleko více spokojený sám se sebou a ještě více uspokojený jídlem samotným.

A to je vše přátelé, dnes je pondělí, já jsem zase vyléčený a hned se cítím mnohem silnější. Tento příspěvek má za úkol jediné, a to šířit dále tu důležitou zprávu.

Zásadně ovliňuje naše životy a oslabuje naši společnost (nejen fyzicky!). Pokud máte pocit, že jsou ve vašem okolí lidé, kteří jsou v zajetí cukrového démona a stále nechápou, co že to vidíme na potravinách bez přidaného cukru, chemie a všech těch vylepšováků, tak sdílejte. Vynechání cukru totiž může způsobit velké věci. Budete zdravější, silnější a štastnější než kdy dříve.